19.11.2011 19:52
Mišánek
Mišánkova historie začala, když jsem mněla přibližně 7 let, a jako malé dítě jsem toužila mít pejska, který mi bude kamarádem. V té době jsme vlastnili fenu Aljašského malamuta, jmenovala se Aila a byla velice dominantní, a k dětem vůbec nebyla ideální. Jenomže jsme si druhého pejska nemohli dovolit. Jako každé dítě jsem se bloudila ulicemi mé rodné vsi, a zjišťovala kde co je. Pamatuji si, když jsem se jednoho krásného dne, dívala s velmi špatnou náladou ven z okna. Uviděla jsem malého pejska, netušila jsem zda něčí je, ale neřešila jsem to. Utíkala jsem za ním ven. Viděla jsem, jak sousedé po něm házejí kameny a křičí na něj. TO mi nedalo, a utíkala jsem za ním i přesto, že mi mohl ublížit. Když jsem jej doběhla, zjístila jsem, že má kolem krku provaz, který ho škrtí, tak jsem mu na něj dupla, abych jej chytila. Zastavil se a podíval se na mě těma svýma nádhernýma upřímnýma očima. Nedalo mi to, bylo mi jej líto, dovedla jsem jej domů. Tenkrát mi mamka řekla, že ho jen nakrmíme a půjde zase pryč, ale jak jednou dítěti dovolíte vzít psa alespoň do zahrady, už mu jej nemůžete - nesmíte vzít. Míša mi nikdy neublížil, ale jakmile jej chtěl bratranec pohladit, byly mu 4 roky, tak jej pokousal. Ihned se dělaly v nemocnici testy na vzteklinu a podobně. Naštěstí vše dopadlo dobře, a tenkrát našel malý voříšek nový domov, plný lásky a objetí.
Byl to malý voříšek hnědé barvy, narozený asi v létě roku 1997. Mnozí lidé říkali, že vypadal jako malá lištička. A ona to lištička podšitá byla. Jako správný voříšek nám neustále utíkal, a já po nocích jako malé dítě utíkala z domu na ulici a s pláčem seděla u vrátek a čekala až se mi ten můj pejsek vrátí. Jednou sem čekala 3 dny marně. Nevrátil se. Po té době se vrátil umytý a najezený, nejspíše si jej někdo nechal, a i přesto se nám Mišánek vrátil zpátky. Byl to nezkrotný malý pejsek, milující svobodu. Kdokoli ho kamkoli zavřel, neudržel jej. I přesto, že jsme celou zahradu obešli a zadělali mu všechny díry, do rána byla nová díra a Míša nikde. Byly dny, kdy jsem trpěla když přišel pomlácený, sražený autem.. ale vždy to překousnul a utekl zase. Měl prostě rád svou svobodu, a neměl zábrany. Byl veselý, a šťastný, když mu někdo kopl balon, za kterým uměl běhat hodiny a hodiny. Pamatuji si také naše společné procházky a výlety, ze kterých již zbyly pouhé vzpomínky :(
V srpnu roku 2008 se Mišánkovi začalo horšit zdraví. Veškeré jídlo, které snědl, ihned vyblil. Nevěděli jsme co mu je. Bylo to den ode dne horší a horší, až jsem se na to nemohla dívat, a přemluvila jsem rodiče, aby s ním zajeli na veterinu. Bála jsem se toho nejhoršího. Dělali mu cévkování, brali krev..nemohla jsem se dívat, jak už se trápí. Přišly výsledky, a s nimi ta nejhorší zpráva - rakovina jater. Byli jsme odhodláni do našeho věrného malého nepapírového kamaráda vložit penízky za operaci, ale bohužel to nebylo možné. Operace nebyla možná, protože to nešlo operovat. A tak nám doktor předepsal léky alespoň na posledních pár dní, abychom se s ním rozloučili. Místo školy jsem byla u něj, ležela s ním ve sklepě na dece, a držela jej v objetí, plakala a vůbec neuvažovala nad realitou, ale nad tím co bude.. a co si počnu bez něj. Byla jsem na tom hodně špatně.. Veterinář nám potom chtěl předepsat léky ještě na další měsíc, ale to už jsem nechtěla..už jsem se nemohla dívat jak se trápí, jaký má hlad, ale nemůže jíst. S pláčem jsem řekla, že chci aby už toto trápení přestalo. Ten večer vzal taťka Míšánka a jel s ním k veterináři. Ten den jsem se s ním loučila naposled. Věděl co příjde, nechtěl odejít...nechtěl do auta, bránil se.. měl veliké srdíčko, a věděl, že něco není v pořádku. Doteď mě mrzí, že jsem tenkrát nebyla s ním, když mi odcházel na poslední cestu svým životem. Ale věděla jsem, že bych to psychicky nezvládla. Když se vrátili asi za hodinu, Mišánkovo tělíčko leželo zabalené do deky, neubránila jsem se slzám. Poprvé jsem viděla, jak se celá rodina loučí se zvířetem, s kamarádem. A opravdu jsem to psychicky nezvládla. Sklonila jsem se k Mišánkovi a hlavou opřená o jeho hlavičku jsem ležela a loučila jsem se s ním..slzám se nešlo ubránit. Sundala jsem si svůj křížek, který jsem měla na krku, a přivázala mu jej kolem krku. Jeho oblíbené hračky jsem mu tam taky dala. Mamka s taťkou se neubránili slzám, když mě viděli.
Ten den se stal pro mne dnem, kdy mi odešel ten nejlepší psí kamarád na světě. Nic jsem nezvládala, svět se pro mě stal najednou bezcenným. Měsíc po té mi zemřel i koňský kamarád, což byla velká rána, a život už pro mě neměl dále cenu žít. Cítila jsem beznaděj. Až do doby, kdy můj život opět naplnilo teplo psí lásky, když jsme našli Shanynku.
Každý den na něj vzpomínám, jak se prohání po nebezských loukách a je volný, tak jak to měl rád. I přesto, že můj život již naplňuje Shanynčina láska, na Mišánka nikdy nezapomenu. Při každé vzpomínce na něj, se mi vhánějí slzy do očí..byl, je a navždy bude jedinečným pejskem, který si tyto řádky opravdu zaslouží. Mišánku děkuji za ta krásná léta, kterou jsem s tebou prožila, byl jsi první pejsek, který mi ukázal, že láska psa k člověku umí být veliká. Ty jsi byl a navždy budeš můj pejsek, který má místo v mém srdíčku. Nikdy na tebe NEZAPOMENU..už se máš dobře, už tě nic netrápí..tak to má být..nezapomenu na tebe, NIKDY...
